Mateřská v Číně (4. díl) - Nepředbíhejte prosím!

Od posledního dílu uplynulo mnoho vody v Dlouhé řece. Po příjemně teplém podzimu nastala zima, která přinesla i pár slušně chladných týdnů. Po Svátcích jara, jak se nazývají oslavy spojené s příchodem čínského nového roku, se otep

Občas přemýšlím o tom, co se mi tu tolik líbí. Proč se zde i přes řadu kulturních rozdílů, z nichž některé mne dokáží pěkně rozohnit, cítím stále dobře. Je tu nespočet věcí, které jsou pro mne velice inspirativní a stále obohacují můj život. S něčím jsem se již smířila a dnes mne to už spíš pobaví než pohorší. A něco mi přijde opravdu velmi cizí.

Nestudovala jsem čínské dopravní předpisy, takže nevím, jak se to s nimi má oficiálně. Nicméně na silnicích a chodnících v Kantonu to vypadá, jako kdyby snad ani žádná pravidla neexistovala. Tedy to samozřejmě trochu přeháním. Po nějakém čase člověk řád a logiku zdejšího provozu objeví. Z mého pohledu je nejdůležitějším pravidlem silničního provozu být vždy a všude ve střehu. Ať už člověk přechází na přechodu pro chodce či jde po chodníku. Semafory zde mají stejné jako u nás, jak se zdá, jejich povely se řídí pouze dvoustopá vozidla a chodci. Účastníků silničního provozu je tu ale samozřejmě daleko víc. Kromě aut, autobusů, trolejbusů a chodců, se po silnicích, a nejen po nich, pohybují také motorikši a kola. Za kolo se někdy připojí i vozík, který svým nákladem často zastíný i samotného řidiče. 

Některá kola a motoriški se chovají, jako kdyby měli nějaké výsadní postavení. Jezdí po chodnících, po přechodech pro chodce či dokonce v protisměru, a to bez ohledu na semafory. Auta, která se přeci jenom musí chovat více předpisově, na ně zřejmě žárlí, a proto si aspoň uzurpují absolutní přednost před chodci. Přechází-li tedy člověk na přechodu, samozřejmě za svitu zeleného panáčka, musí dát nejdříve přednost odbočujícím vozům, teprve pak může silnici přejít. Ovšem stále je třeba sledovat, zda se po silnici neřítí nějaký ten cyklista či motorikša. Často jsem byla při chůzi po chodníku vytržena ze svého zahloubání zvukem klaksonu motorikšy, který nebyl schopen se mi z důvodu nedostatku místa vyhnout. To se naštěstí daří cyklistům. Tedy aspoň těm, kteří za kolem nemají vozík.

Další „zajímavou“ odlišností je cestování hromadnou dopravou. Zdejší metro je velice podobné našemu. Nástupiště a koleje metra však odděluje skleněná zástěna tvořená řadou dveří, které se otvírají až při příjezdu metra. Jak o tom přemýšlím, je to velice dobrý nápad. Nemohou se zde konat sebevraždy skokem pod přijíždějící metro. Nedojde k nechtěnému pádu dovádivého dítětě do kolejiště. A ani dav tlačících se občanů nemůže nikoho do kolejiště svrhnout. To je v Číně obzvlášť důležité, protože po příjezdu metra do stanice se proti sobě ihned začnou valit dvě stáda – jedno do vozu a druhé z vozu. Dát nejdříve přednost vystupujícím, kteří by tak uvolnili místo nastupujícím, je zde jedna velká neznámá. V době dopravní špičky to je opravdu zážitek. Cestovat tou dobou s kočárkem nebo větším zavazadlem je prakticky nemožná věc. Snad časem zdejší lidé pochopí logiku celé věci, popř. jim bude vštípena do hlavy. Před každými dveřmi je na zemi výraznými pruhy a šipkami vyznačen prostor, kde mají stát ti, kteří nastupují, a kterým směrem se mají pohybovat ti, kteří vystupují. Ve stanicích navíc hlídají uniformovaní pracovníci metra, kteří tu a tam neukázněného občana postaví na patřičné místo. Navíc se každou chvíli ozývá výchovné hlášení, které nabádá k řádnému stání ve frontě.

Ano, stát ve frontě, to je v Kantonu další neznámá. Fronta, kdy stojí člověk za člověkem, je tu nahrazena chaotickou tlačenicí. A když už se přeci jenom lidé do frony postaví, tak se skoro vždy najde jedinec, který to prostě nevydrží a jde si stoupnout na samý začátek fronty. Toto byl pro mne tak silný zážitek, že jsem se velice rychle naučila větu „Nepředbíhejte prosím!“. Je také zajímavé pozorovat, jak lidé na moje slova reagují. Někteří nejsou schopni tuto moji „drzost“ přijmout a začnou nádavat jako špaček. Ach, jak je krásné jim nerozumět a jen si domýšlet, jaká barvitá slova padají na mou hlavu. Další se zase usmějí a jdou si stoupnout zpět do fronty. Těžko říci, zda si uvědomují, že by se ve frontě předbíhat nemělo.
Ještě teď si živě vybavuji jednoho chlapíka, který svou dodávkou najel na přechod pro chodce tak, že dodávku nešlo obejít. Čekal, až bude moct vjet na hlavní silnici, zatímco všichni chodci čekali, až uvolní cestu a oni mohli přejít. Přitom jenom stačilo zabrzdit dodávku o chvíli dříve. Manžel mu zaklepal na okýnko se slovy, zda by nemohl couvnout. Bezelstný výraz toho člověka mne totálně odzbrojil. On skutečně nechápal, proč by to měl udělat. Ano, není jednoduché žít v nejlidnatějším státě světa...

Co mi snad nikdy nepřestane vadit, je vztah některých Číňanů k životnímu prostředí. Například pro většinu lidí je naprostou samozřejmostí odhazovat věci na zem. Prostě mají-li v ruce něco, co by mělo přijít do koše, šup s tím na zem. A to jsou odpadkové koše na každém rohu! Občas si říkám, jestli to nedělají záměrně z důvodu vytváření pracovních míst. Kantonské ulice se po celý den hemží metaři, takže všechen ten nepořádek je průběžně uklízen a město nepůsobí špinavým dojmem. Proč tedy nosit slupku od banánu či krabičku od cigaret do nedalekého koše, když ji lze na místě vyhodit?

V Číně se musí denně vyprodukovat neuvěřitelné množství plastových krabiček, do kterých si nemálo lidí nechává zabalit jídlo s sebou. Nesmíme také zapomínat na hůlky na jedno použití, které u jídla nesmí chybět. To všechno se nakonec vloží do jednoho či více igelitových sáčků. Ó, Nebesa! Málokdy se vidí, že by si někdo přinesl vlastní krabičku na jídlo a hůlky vrátil zpět, protože má doma nebo v práci vlastní. Doufám ale, že dříve nebo později to bude zcela běžné. Alespoň zde v Kantonu určitě, kde jsme ekologickými průkopníky s vlastní krabičkou, kteří s díky odmítají jídelní hůlky.

Na trzích to není o mnoho lepší. Lidé jsou zvyklí denně nakupovat čerstvé potraviny, které samozřejmě přijdou do igelitových tašek. Co kus, to vlastní taška. „Dobrý den, paní Wangová. Lileček jako obvykle?“ a šup s ním do igelitky. „A co to bude dál? Lotosový kořen?“ a další igelitka!. „Je libo i pár bambusových výhonků?“ a další taška! Pravdou je, že nemusíme kupovat sáčky do odpadkového koše. Přestože chodíme na trh nakupovat s vlastní plátěnou taškou, do které potraviny rovnou ukládáme, máme doma dostatek igelitových tašek. Možná se i v tomto případě jedná o záminku pro tvorbu dalších pracovních míst. Město je plné „recyklátorů“ odpadků. Odpadkové koše a popelnice většinou nevybírají bezdomovci, ale tzv. recyklátoři – lidé, kteří žijí z prodeje tříděného odpadu. Není snad jediného dne, abych na ulici neviděla vcelku čistě oblečeného člověka, který se prohrabuje odpadkovým košem a vybírá z něj veškerý plast, papír a sklo. S roztříděnými odpadky pak zajde na příslušné sběrné místo, kde vše prodá. Tak si říkám, co já tady vlastně dělám. Na silnicích a chodnících uskakuji z cesty před projíždějícími vozidly, v metru zase bojuji s davem, aby nerozmačkal naši dceru. Ve frontách si musím ustát své místo a na ulicích mě srdce krvácí, když vidím někoho, jak bezmyšlenkovitě odhazuje odpadky na zem. Přesto všechno je mi tu dobře a já jsem vděčná, že tu mohu žít.

Mám ráda, když se na nás lidé na ulici usmívají. Občas se někdo zastaví a ptá se na naši dcerku - jak je stará, jestli umí mluvit čínsky apod. Její velké oči a bílá pleť je uvádí v úžas. Ráda chodím nakupovat potraviny na zdejší trhy s bohatou nabídkou čerstvého ovoce a zeleniny. Prodavači, u kterých pravidelně nakupujeme, nás už zdálky zdraví. Často Bertě navíc dají nějakou tu dobrotu ze svého stánku. Líbí se mi, že si zde lidé rádi povídají a vždy si udělají čas na kus řeci. U nás na „vesnici“ se nikam nespěchá a život tu příjemně plyne.

Na většinu našich procházek chodíme s dcerkou do parků, kterých je tu opravdu hodně. Číňané už od brzkého rána v parcích cvičí a tančí, buď sólo nebo (častěji) společně ve skupinách. Vedle skupinky postarších maminek, které tancují na hudbu linoucí se z přinesených přehrávačů, si opodál kope jiná skupinka s „pérama“ (obdoba našeho hakysového míčku). O kousek dál se zase hraje badminton nebo cvičí tchaj-ťi-čchüan. Někteří lidé se sem samozřejmě chodí jenom projít nebo se na chvíli posadit. Komu se nechce sportovat, může si stoupnout k mikrofonu a zpívat do hudby, která se šíří z donesených karaoke přehrávačů. A ten, kdo ani necvičí ani nezpívá, pak hraje karty nebo čínské šachy. V parcích to žije od časného rána až do pozdního večera.

S příchodem večera se na ulicích vynoří prodavači všeho možného i nemožného, kteří si na plachtách či vozících rozloží svoje zboží. Potřebujete-li koupit punčochy, akvarijní rybičky, kryt na mobilní telefon nebo kartáček na zuby – není problém. Vše je k mání. A to se už vůbec nezmiňuji o jídle! Čínská kuchyně je velmi rozmanitá, čemuž odpovídá i nabídka jídel jak v rastauracích, tak ve stáncích, které se noc co noc objevují na ulicích. Jídlo, to je kapitola sama o sobě. O tom ale až zase někdy jindy.