Mateřská v Číně (15. díl) - Stanování na poušti

Další díl našeho nepravidelného seriálu Mateřská v Číně vás zavede do pouště v severozápadní Číně, kde jsme strávili noc pod stanem. 

Bylo přesně pět hodin odpoledne, když strýček Ge zaklepal na dveře našeho hotelového pokoje. Jste připraveni? Můžeme vyrazit? Ano, odpověděli jsme. V duchu jsem si ještě rekapitulovala, zda máme opravdu všechno – hlavně vodu a teplé oblečení. Vzpomněla jsem si na to, co jsem ten den mnohokrát opakovala naší zvědavé dcerce – necháme se překvapit.

Vyšli jsme před hotel, kde už čekala slečna Li, další účastnice naší výpravy. Stejně jako naši dva průvodci – padesátiletý strýček Ge a jeho žena – i ona byla zahalena od hlavy až k patě, přestože byl v Dunhuangu parný den. Měla nasazené sluneční brýle a celou hlavu zakrytou šátkem. Trochu jsem znervózněla, zda jsem nepodcenila výběr oblečení. V dlouhých kalhotách a větrovce jsem si vedle nich přišla jakoby nahá.

Ale co, necháme se překvapit.

Nasedli jsme do terénního auta. Strýček Ge toho během jízdy moc nenamluvil, a tak jsme stále nevěděli, jak bude vše vlastně probíhat. Zrovna když jsem si říkala, že už jedeme nějak dlouho, sjel strýček Ge z hlavní silnice na pustou planinu. Ta byla poseta nespočtem malých pahorků a pagodek a mně brzy došlo, že to jsou hroby. Fascinovaně jsem pozorovala scenérii za oknem uhánějícího auta. Za nedlouho jsme dorazili na okraj planiny, kterou ohraničoval plot z ostnatého drátu. Strýček Ge bez jediného zaváhání zamířil k místu, kde kus plotu chyběl. Auto „bránou“ jen prosvištělo. Když jsme na kraji pouště vystoupili z auta, už tam na nás čekalo pět krásných velbloudů. Byl čas přesedat. Všude kolem nás se rozprostíral oceán písečných dun, uprostřed kterého jsme se chystali strávit nadcházející noc.

Naši velbloudi měli smysl pro humor. Stejně tak i naše průvodkyně, žena strýčka Ge, která naši karavanu vedla. Podezírala jsem ji, že nás záměrně vede přes vysoké duny, abychom na naši projížďku jen tak nezapomněli. Její překvapený výraz – jejdanánku, jak tohle sejdeme – na nás opravdu zapůsobil. Když jsme na velbloudech klouzali z dun dolů, nedovolili jsme si křičet, abychom zvířata nepoplašili. Velbloudi, kteří se během cesty necudně lísali k našim nohám, byli naštěstí po celou dobu neuvěřitelně klidní.

Vyrážíme do pouště

Asi po hodině chůze ukázala naše průvodkyně na místo mezi vysokými písečnými dunami. Tam dole si postavíme stany! Sesedli jsme z velbloudů a vyrazili přes prosluněný písek směrem k určeném místu, kam právě přijížděl na motokáře její syn se všemi věcmi potřebnými k přenocování na poušti. Společně jsem se pustili do stavby tábora. V jednu chvíli se zvedl silný vítr a začal si pohrávat s našimi stany jako s peříčkem. Bertička, která vší silou držela povlávající stan, se smála od ucha k uchu. My však už méně. V jednu chvíli to totiž vypadalo, že vítr odnese stan i s naší holčičkou. Rychle jsme naplnili tašky pískem, abychom jimi zatížili stany. Už mi bylo jasné, proč je dobré mít v poušti zakryté celé tělo od hlavy až k patě. Nemohla jsem se v tom silném větru pořádně nadechnout a drobná zrna písku mě píchala do obličeje a holých paží jak tisíce ostrých jehel.

Poušť si rychle získala můj respekt.

Možná by si mohl člověk myslet, že trávit delší čas na takovém „gigantickém pískovišti“ může být trochu nudné. Opak je pravdou. Písečné duny doslova vábí ke zdolání jejich vrcholků. Kráčet po hřbetě přesypu, pozorovat tajuplnou scenérii a naslouchat zvukům pouště – to je něco, na co se nezapomíná.

Poušť si rychle získala můj obdiv.

Nečekali jsme, že naše dcerka zažije své první bobování na poušti. Když jsme Bertičce řekli, ať si zajde ke strýčkovi Ge pro boby, byla radostí bez sebe. Vytrvale se škrábala na vrcholky vysokých dun, přestože se její bosé nožky bořily hluboko do jemného písku. V tu chvíli neznala únavu ani strach z dun vysokých několik desítek metrů. Jízdu za jízdou si to svištěla dolů jako s větrem o závod.

Do tábořiště jsme se vrátili až po západu slunce. Naši průvodci právě grilovali maso k večeři. Přisedli jsme k ohni a společně se kochali noční scenérií. Na obloze se objevil měsíc jak rybí oko – velký, kulatý a zářivě bílý. Syn strýčka Ge nám začal vyprávět příběhy z pouště, které jsme napjatě poslouchali. Samozřejmě nechyběla legenda o tom, proč se poušť, kde právě táboříme, nazývá „Duny zpívajícího písku“.
Kdysi dávno přišel do pouště generál s armádou vojáků, aby se zde utkali s nepřítelem. Během líté bitvy se přihnal poryv větu a všechny bojovníky zavál pískem. A tak vznikly obrovské písečné duny. Bitva však pokračovala i pod písečnou pokrývkou dál. Zvuk, který se pouští nese, je prý řev bojujících vojáků zavátých hluboko v písečných dunách…

Jsme na místě

Kolem druhé hodiny ranní se duny opravdu rozezpívaly. Zvedl se prudký vítr, který cloumal stanem tak, až jsem si říkala, že nás odvane někam hluboko do pouště. Poletující písek zpíval svůj příběh a vojáci právě bojovali svou bitvu. S východem slunce vše rázem ustalo. Ráno nám strýček Ge pověděl, že takový koncert mají v poušti skoro každou noc – zhruba kolem druhé či třetí hodiny ranní se zvedne silný vítr a až do rozednění se prohání pouští.

Brzy ráno jsme se ještě s Petrem prošli po vrcholku písečné duny. Znovu jsem fascinovaně pozorovala okolní scenérii – vítr přes noc pečlivě zahladil všechny stopy, které jsme předchozího dne zanechali v písku. Jak kdyby ani žádné včera neexistovalo. Nový den, nový začátek. Tabula rasa.

Když se Berta vzbudila, zašla se nejdřív podívat na velbloudy. Poté, co jim popřála dobré ráno, běžela okamžitě pro boby. Zatímco jsme si vychutnávali romantickou snídani v poušti, Berta neúnavně brázdila písečné duny. Po snídani jsme zabalili věci a připravili se na návrat do hotelu. Když nám syn strýčka Ge řekl, že můžeme vyrazit, rozpačitě jsme se rozhlíželi kolem sebe. Kde jsou velbloudi? Vždyť tu ještě před chvíli polehávali. Náš průvodce ukázal směrem, odkud jsme včera přišli. Tam na vás čekají, zavezu vás k nim na motokáře! Než jsme se nadáli, řítili jsme se na motokáře přes písečné duny. To byla jízda! Naštěstí se motokára nemůže splašit, takže jsme si během jízdy po příkrém úbočí duny i trochu zavýskali.

jezirko Měsíčního srpečku

Když jsme se vrátili do hotelu, zjistili jsme, že poušť zůstala nejen v našich srdcích, ale i v oblečení, batozích či fotoaparátu. My jsme se cítili jako písečné sochy, protože jsme měli písek takřka všude. Po osprchování jsme se do pouště vydali znovu – tentokrát do oficiálního areálu Dun zpívajícího písku, který byl od našeho hotelu vzdálen, jen co by kamen dohodil. Uvnitř areálu se nachází pitoreskní jezírko Měsíčního srpečku, které obklopují vysoké písečné duny. Musím se ale přiznat, že jsem byla z místa mírně rozpačitá – povykující davy turistů, obchody se suvenýry, zákaz vstupu na okolní duny… Vzpomínala jsem na poušť, na které jsme stanovali a která mě tolik učarovala. To je ta pravá poušť Dun zpívajícího písku!