Tak jsme tu – ve starobylém městě Luoyang v provincii Henan. Přesto, že jsme sem přijeli večer, kdy už venku byla tma a zima, nedalo nám to, a šli jsme se ještě projít.
Když jsme druhý den ráno procházeli městem, potkali jsme tohle roztomilé miminko. Kde má ale tátu, mámu, babičku nebo dědu?
Táta si tuhle kratochvíli louyangských chlapů také vyzkoušel. Prý ale raději zůstane u svého kung-fu.
Teď už ale do jeskyní Longmen, kvůli kterým jsme sem přijeli. To místo opravdu stojí za vidění! No jen se pojďte se podívat...
To je ale děravá skála, co? To nejsou ale ledajaké díry, ale jeskyňky, uvnitř kterých jsou kamenné sošky. Některé malé jako můj prst, jiné zas o dost větší.
Tenhle strejda Buddha měří 17 metrů a je tam ze všech nejvyšší. Každé ráno před cvičením si i já takhle sednu a říkám Óoon. Ale já u toho trochu zívám a taky se mi ještě nedaří takový pěkný lotosový sed. Strejda Buddha asi cvičí o dost déle než já.
Sošky, sošky a zase sošky. Sošek Buddhů a jeho učedníků je tam prý 100.000. Já jsem ale u čísla 388 přestala počítat. Tak nevím kolik jich tam opravdu je.
Tenhle děda šel kus cesty s námi. Pěkně jsme si spolu povídali, i když jsem tedy musela nastražit uši, abych rozuměla jeho severskému přízvuku.
To bych nebyla já, abych si cestou neudělala pár selfie. Tady na mostě vlastně nefotím sebe, ale svoji kamarádku Kittinku. Podívejte na to azurové nebe nade mou. Ach, to jsou barvy!
Bubnová věž je dnes v klášteře asi již jen na okrasu. Alespoň my jsme neslyšeli, že by někdo úderem do bubnu oznamoval, že je právě čas na malou svačinku.
Na proti bubnové věži stála věž zvonová. Zvon sice několikrát zazněl, ale ne na poplach, jak tomu prý bývalo dříve, ale jen z hravosti nějakého návštěvníka.
Zlaté rybky ahoj, já se zas někdy přijdu. Teď je ale už čas, vydat se zpátky. Večer nám z nádraží v Luoyangu jede vlak, který nás zaveze do města Xi ́an. O tom ale příště.