Mateřská v Číně (7. díl) - Ve školce

V minulém vyprávění jsem psala o sichuanském klukovi od sousedů jménem Hao Yu, který se jednoho dne objevil za našimi dveřmi a od té doby tu prostě byl. Bohužel jeho táta zde nemohl najít práci, a proto se rozhodl, že se vrátí zpě

Je běžné, že mladí lidé z venkova či menších měst se přesunují za prací do velkoměst, ve kterých spatřují možnost lepšího výdělku. Pokud navíc mají malé děti, berou je někdy s sebou. V tom případě většinou k dítěti (či dětem) „přibalí“ i babičku, aby se jim o dítko ve městě postarala. Při vydělávání peněz totiž často nezbývá čas na péči o potomka. Lidé nezřídka pracují šest dnů v týdnu, deset hodin denně. Ještě hůře jsou na tom lidé, kteří pracují „sami na sebe“. Například sousedi odnaproti prodávají ovoce na nedalekém trhu. Pracují sedm dnů v týdnu, dvanáct hodin denně. A tak to u nich jde po celý rok. Mají tři děti – dvě starší (osm a pět let), které vychovává babička v sousední provincii Guangxi, a jednoho více než rok starého chlapečka, který je zatím s nimi zde. Chlapci bylo jen pár týdnů, když ho rodiče začali brát s sebou na trh. Myslím ale, že to nebude dlouho trvat a klučina také pojede za svými sourozenci k babičce na venkov, kde bude mít více hracího prostoru. Ten mu jeho zaneprázdnění rodiče tady nemohou nabídnout.

Je také obvyklé, že v jedné domácnosti žijí tři či čtyři generace pospolu. Stále na mnoha místech v Číně platí, že po svatbě se žena přistěhuje do manželovi rodiny. Když se pak narodí dítě, brzy o něj začínají pečovat prarodiče. Maminka se vrací do zaměstnání, někdy již po pár týdnech, jindy „až“ po několik měsících. Záměrně píši „prarodiče“ - nikoli pouze babička, protože nezřídka venku potkávám i děděčky, kteří se starají o malé děti. Se standardním modelem české rodiny, kdy žijí jen dvě generace pospolu, tzn. matka je s malým dítětem doma a do práce chodí otec, jsem se zde také setkala. Myslím, že tento rodinný model zatím v Číně nepřevažuje. Stále ale přetrvává úcta ke starým lidem vycházející z konfucianismu, která velí dětem, aby se na stáří postarali o své rodiče. Nemálo našich čínských kamarádů, kteří už pracují, pravidelně dávají svým rodičům nějaký ten peníz.

Hao Yu zmizel stejně rychle, jako se objevil. Rozloučil se s námi po čínském způsobu, tj. jednoho dne tu prostě nebyl. Přibližně v tu samou dobu, kdy sichuanský raubíř opustil Kanton, se nám opět vkradla do mysli otázka mateřské školy. Stále zde bylo několik pádných důvodů, proč dát Bertu do školky. Zaprvé, byli jsme s Petrem již dva roky psychicky i fyzicky dost unavení a potřebovali jsme si trochu odpočinout. Zadruhé, kde jinde než právě v místní mateřské škole by se Berta měla naučit čínsky. A v neposlední řadě je Berta opravdu živé a družné dítě, které má rádo dětský kolektiv. Netrvalo dlouho a my jsme začali obcházet školky v našem okolí.

Výběr školky, který se zpočátku jevil jako jednoduchá věc, se záhy ukázal jako nelehká záležitost. Státní mateřské školy jsme mohli rovnou vynechat, protože do nich většinou přijímají jen místní děti. Soukromých školek je zde naštěstí dostatek, a to i přesto, že se za ně platí nemalé měsíční školné, které se pohybuje od 1 000 yuanů výše (tzn. necelé 4 000 korun).

V první školce „U třech medvědů“ nás chtěli - brali děti již od dvou let, nevadilo jim, že jsme cizinci, a cena byla příznivá. Sotva však za námi paní učitelka zavřela dveře, já se cítila nevalně. Zmocnil se mě nepříjemný pocit a já se ho nemohla zbavit. Zkrátka do téhle školky jsem Bertu dát nechtěla. Ve druhé školce, na kterou jsem zprvu velice sázela, brali děti až od tří let. Třetí školka byla soukromá a školné bylo vysoké. Do čtvrté brali pro změnu jen místní děti. Školné v páté školce bylo o trochu vyšší, než jsme byli ochotni zaplatit, a vzdálenost od našeho domu o něco delší, než jsme si představovali. Raději jsme ještě hledali dál. Do další školky jsme se ale přes aktivního pana vrátného ani nedostali. Posílal nás od jedněch dveří ke druhým (všechny byly zavřené), aby nám však zavolal kompetentní osobu či nás za ní pustil, to odmítl. Další byla anglicko-čínská školka –

opravdu drahá a opravdu daleko. A pak to konečně přišlo! Mateřská škola „Nebeské radosti“. Nenápadná malá školka u nedalekého trhu, na který chodíváme pravidelně nakupovat. Ve dveřích nás zdvořile přivítala šedesátiletá paní ředitelka, která v osmdesátých letech tuto školku sama založila. I přes počáteční rozpaky - byli jsme první cizinci, kteří překročili práh školky - nás ihned pozvala dál a provedla od kuchyně až po dětské toalety. Během jejího povídání o chodu školky, o její historii a současnosti, o rozdílném přístupu ve výchově čínských dětí a dětí na západě apod., se Berta pohotově začlenila do dětského kolektivu. Slovo dalo slovo a my se domluvili, že jakmile Berta absolvuje nezbytnou lékařskou prohlídku, začne zde chodit do školky. Obavy panovaly samozřejmě na obou stranách. Není naše dvouletá dračice ještě příliš malá na denodenní docházení do školky? A co jazyková bariéra?

Před nástupem do školky jsme tedy zašli do nemocnice na vyšetření – nejdříve k dětskému lékaři, pak k zubnímu, následně očnímu, ještě i ORL a odběr krve na závěr. Zní to neuvěřitelně, ale za hodinu jsme měli všechna vyšetření za sebou. Za dva dny jsme si vyzvedli výsledky krevního testu a lékařskou zprávu. A vzhůru do školky!

Jak se dalo čekat, přibližně prvních deset dnů Berta plakala a stále doma opakovala „buyao školka“ (nechci do školky). Pak však jako mávnutím kouzelného proutku slzy ustaly a od té doby chodí Bertička do školky ráda. Každé poledne, když ji vyzvedávám, mi s úsměvem běží naproti, aby mi vyprávěla, co ve školce prožila.

Zanedlouho potom, co Berta začala chodit do školky, se jednoho večera ozvala paní ředitelka, zda by k nám mohla přijít na návštěvu. Trochu nás to překvapilo a vyděsilo zároveň. Že by se naše obavy nakonec začaly naplňovat? Místo špatných zpráv jsme však dostali výtečnou domácí nádivku z bílé ředkve a tašku šťavnatých jablek. Během návštěvy ještě Petr zasvětil paní ředitelku do toho, jak ovládat „chytrý“ telefon, se kterým si starší paní nevěděla rady. A nebylo to naposledy, kdy se paní ředitelka u nás zastavila. Čas od času nám donese nějakou domácí dobrůtku (domácí plněné knedlíčky, sladkou želatinu z vodních kaštanů, nakládané sušené maso aj.) a my ji oplátkou pomůžeme s nějakým „technickým“ problémem jako např. stáhnout fotky z digitálního fotoaparátu či objednat přes internet teploměr apod.

Bertě se ve školce stále líbí a po necelých třech měsících pravidelné docházky začínáme doma slýchávat, že slon má dlouhý „bizi“ (nos) nebo že mámu bolí „yanjing“ (oko, které jsem teď měla několik dnů oteklé). Kdykoli nám Berta něco podává, dává nám to se slovy „gei ni“ (tady máš). Dozvěděli jsme se také, že na školních procházkách musí děti „paidui“ (stát jeden za druhým). Jediné, co nás přivádí trochu do rozpaků, je když venku hlasitě volá „da fejji“. Počítáme, že si ve školce povídají o „velkém letadle“, tj. da feiji ??? („da“ se vyslovuje ve čtvrtém tónu), nikoli o „masturbaci“, tj. da feiji ??? („da“ se vyslovuje ve třetím tónu). Ať už je to jakkoli, máme radost z jejích pokroků…