Mateřská v Číně (2. díl) - Osadníci v Kantonu

Seriál „Mateřská v Číně“ píšu už nějaký pátek, a protože jsem si říkala, že by mohlo více lidí zajímat, jak se žije v Číně na mateřské dovolené, rozhodla jsem se ho umístit na tento blog. Doufám, že se vám bude líbit. A jak náš Gr

Je tomu sedm týdnů a pár dnů, co jsme odletěli z ruzyňského letiště za svým Grandiozním plánem. V minulém díle jsem skončila své vyprávění v Hong Kongu, kde jsme však příliš dlouho nezůstali, ale rovnou se přemístili do našeho nového domova Kantonu (ve standardní čínštině se toto jihočínské město nazývá Guangzhou). Jakých tedy bylo těch posledních sedm týdnů?

Většinu času jsem strávili hledáním bydlení. Díky našim čínským kamarádům, kteří se v lednu přestěhovali do Prahy, a nám dali k dispozici jejich kantonský byt, jsme se při shánění vlastní střechy nad hlavou nemuseli nijak zvlášť stresovat. Byt, který dobře známe, protože jsme v něm strávili nejednu chvíli při našich dřívějších krátkodobých návštěvách. Byt, ve kterém se cítíme příjemně, a navíc je situovaný v nám vyhovujícím prostředí - je to takové „zastrčené centrum“, kde se střetává nová výstavba se starou.

Nakupovat se zde chodí na místní tržiště, která nabízejí každý den čerstvé a lákavě vypadající ovoce a zeleninu. Pokud se nám nechce vařit, není problém zajít si do nějaké příjemné lidové restaurace (tzv. vývařovny), kterých je tu v okolí plno. Vlastně je tu malý problém, a to vybrat si, do které vývařovny půjdeme. Máme chuť na muslimské studené nudle nebo si raději zajdeme na smaženou rýži mnoha chutí? Nebo si dáme plněné knedlíčky jiaozi (ťiao-c')?  A co třeba guilinské (kuej-linské) polévkové nudle? Anebo nakonec zvolíme něco jako italské lasaně – changfen (čchang-fen) z rýžové mouky? Ach, výtečných jídel je tu tak mnoho! V tomhle staronovém Kantonu nás naštěstí neobtěžuje hlasitá hudba linoucí se z obchodů, neoslňují nás lesknoucí se výlohy s nepotřebným zbožím a nemusíme se prodírat davem nákupu chtivých Číňanů. Byli jsme tedy moc rádi za nabídku bydlet v bytě tak dlouho, jak budeme potřebovat.

Hledání bytu se nakonec ukázalo náročnější, než jsme si představovali. Přestože jsme věděli, že nás nic netlačí a máme zatím kde bydlet, stres se stejně dostavil. Hledali jsme dvoupokojový byt s kuchyní o rozloze tak čtyřicet metrů čtverečních, který by byl zcela zařízený. Takové české panelákové 2+1. Pochopitelně bychom se nebránili většímu bytu za rozumnou cenu, tohle však byly naše minimální požadavky na prostor. Berta pro usínání potřebuje svou místnost, Petr zase potřebuje místo, kde se může zavřít a v klidu překládat, takže není možné obývat byt o jedné, i když třeba velké místnosti – což nám také bylo párkrát nabídnuto. Pod pojmem zcela zařízený byt jsme si

představovali - klimatizaci, pračku, ledničku a postel. Pokud by tam byly i nějaké skříně, stůl, židle aj., tak jedině dobře. Po čtrnáci dnech intenzivního (a marného) hledání jsme ale nakonec slevili z pračky a ledničky, které se tu dají sehnat za levný peníz. Na seznamu tak zůstala jen klimatizace, která stojí více. Další z našich „náročných“ požadavků byl, že se nám byt musí líbit, tj. působit na nás harmonicky - světle, vzdušně, měl by mít čisté stěny (samozřejmě vše v rámci čínských možností) a také musí být v místě, které je nám příjemné. Nechtěli jsme bydlet v žádné průmyslové čtvrti ani v hlučném centru a nestáli jsme ani o izolovaná sídliště, která sice na pohled vypadají jako příjemný komplex se spoustou zeleně, ale bohužel tam chybí opravdový život. Mezi naše další požadavky patřilo i to, že byt musí být v domě s výtahem nebo pokud se bude nacházet v domě bez výtahu, nesmí být výš než ve třetím patře. Kočárek s deseti kilovým dítětem do vyšších pater nosit nezvládnu, zvlášť když jsme zvyklé chodit ven několikrát denně. Poslední požadavek zněl - rádi bychom bydlení, které by nestálo více než 3 000 yuanů, v přepočtu tedy do 10 000,-. Výše uvedené nároky na bydlení ale zdejší realitní makléři ani internetové nabídky nedokázali uspokojit. Hledání bytu se věnoval muž a my s dcerkou jsme mu dělaly společnice při prohlídkách bytů. Nejdříve se Petr vrhl do obcházení realitních kanceláři, nicméně po  pár dnech, když už bylo jasné, že to zase taková hračka nebude, začal soustavně procházet i nabídky na internetu. Třebaže realitní makléři věděli, co hledáme, téměř vždy nás zavedli do bytu, který byl o trošku (více) jiný. Chápu, že pocit harmonie vyvolává v každém z nás něco jiného, dokonce i nevhodnou lokalitu bychom pochopili, ale že nás brali do naprosto nezařízených bytů nebo do bytů v osmém patře v domě bez výtahu, to nás po nějakém čase už dost unavovalo a přispívalo k pocitu jakési beznaděje.

Pozoruhodné byly také fiktivní nabídky realitních kanceláři. Realitními kancelářemi se to zde jen hemží a rozhodně je na ulici nepřehlédnete - výloha je polepená inzeráty s nabídkami bytů. Nabídka vždy uvádí velikost bytu na metry čtvereční, počet pokojů, vybavení, lokalitu a cenu. Jak jsme se radovali, když jsme našli inzerát, který odpovídal našim požadavkům. Radost však často netrvala dlouho a naopak rychle přešla v rozčarování, když nám v realitní kanceláři sdělili, že byt, který zrovna hledáme, nemají. Jak to? A co ten inzerát ve výloze? Tenhle byt je už pryč. Dobře, a co tedy ten inzerát hned vedle? Ten je také už pryč. Na naši otázku, proč tu tedy takové inzeráty stále visí, nám odpověděli, že chtějí upoutat pozornost kolemjdoucích. Brzy jsme zjistili, že toto je běžná praxe nejedné realitní kanceláře. Netřeba dodávat, že s tím samým jsme se setkali i na internetu. Ach, kolik bytů se nám tam líbilo! Na rozdíl od inzerátů v realitních kancelářích byly byty nafocené a často s detailním popisem, co vše v bytě je. Když však Petr na takový inzerát reagoval, byl mu nabídnut byt jiný- samozřejmě v jiné ceně (vyšší) a často na hony vzdálený našim požadavkům. Dalším překvapujícím zjištěním bylo to, že řada Číňanů nechce pronajímat bydlení cizincům. Některé majitele nemovitostí k tomuto rozhodnutí vede fakt, že musí dotyčného cizince přihlásit na policii a z nájemného odvádět speciální daň (z důvodu, že nájemník je cizinec). Jiným majitelům prý zase vadí, že si cizinci pořád něco vymýšlejí. Nakonec jsou zde tací, kteří prostě nemají rádi cizince a nechtějí mít s nimi nic společného. Jeden úžasný byteček, který nám zprostředkovala realitní kancelář, už byl skoro náš, bohužel se ale při kontaktu s majitelem nemovitosti ukázalo, že ho cizincům nechce pronajmout. Ach jo. Neházeli jsme  však flintu do rýže a stále hledali naše vysněné bydlení. Díky prohlídkám nejrůznějších bytů jsme si alespoň mohli udělat obrázek o místním bydlení. Navštívili jsme moderní panelové domy o „tisíci“ patrech. Byli jsme v tradičních čínských obydlích, jedno až čtyřpodlažních úzkých domcích, ve kterých se na každém patře většinou nachází jedna nebo dvě místnosti (v posledním patře někdy bývá i prostorná terasa). Zašli jsme se také podívat do čínských bytových domů ze sedmdesátých a osmdesátých let. A teď mne napadla ještě jedna podmínka, kvůli které jsme odmítli dva vcelku ucházející bytečky. V okolí nesmí být škola. S touhle podmínkou přišel Petr a já zprvu nechápala proč. Teď už ale za ním stojím a byt u školy též odmítám. Čínští žáci ve škole tráví spousty času, docházka je od pondělí do soboty, od rána do pozdního odpoledne. Čínské školy nejsou žádné jednotřídky, tedy rozhodně ne zde v jedenácti milionovém Kantonu. U školy je venkovní hřiště, kde děti tráví nejen hodiny tělocviku, ale i přestávky, či se zde konají různé nástupy apod. A jako asi všude na světě, tak i zde jsou děti dětmi, které rády běhají, křičí, hrají si apod. A věřte, že se do toho umí pěkně opřít.

Jednoho dne jsme vyrazili na další z prohlídek. Makléř nás vedl úzkými uličkami ve staré  zástavbě. Domeček nalepený na domečku, prádlo se sušilo na drátech natažených mezi domy, starousedlíci posedavali venku a čistili zeleninu na oběd.  Za rohem zase hráli čínské šachy. O kousek dál si holič vyndal svoji živnost před dům a zrovna holil hlavu nějakému sousedovi. Zastavili jsme se u rohového dvoupatrového domku, před kterým seděl nějaký děda na židli vytažené ven do uličky. Když nás uviděl, vyšel nám v ústrety a pozval nás dál.  Za vstupními dveřmi byl obývací pokoj, kterým člověk prošel do kuchyně a do koupelny se záchodem. Po schodech jsme vystoupali do dalších dvou pokojů. Nebesa, tak přesně tohle jsme hledali! Domeček ve staré zástavbě, kompletně vybavený, majitel ochotný jednat s čínsky mluvícími cizinci a cena víc než příznivá. Jediný háček ale byl, že až do poloviny července zde bude bydlet předchozí nájemník. Nevadí, na tohle si rádi počkáme. Ještě ten samý den jsme složili zálohu a dědovi jsem dle čínských mravů zakoupili ovoce, abychom ukázali, že i „gwailou“ (jak zde říkají cizincům, volně přeloženo jako „duch, přízrak“) mají vychování (a že také ví, jak způsobně uplácet). Tak uvidíme, jak to nakonec dopadne.

A jak se má naše dračí princezna, desetiměsíční Berta? Sotva jsme v našem provizorním domově sundali batohy z ramen, vidíme, že někdo postává opřený o gauč. A za chvíli si to po čtyřech metelí k židli, po které šplhá jako opička nahoru. Ach, cestou nám asi vyměnili dítě! Vždyť když jsme odlétali, tak byla Bertička ještě jako pejsánek, který za námi pobíhal po všech čtyřech. Ale tohle dítě se najednou už staví na vlastní nohy. Teď se denodenně poctivě věnuje cvičení – stojí opřená o gauč a shazuje z něj věci, aby je vzápětí opět sebrala a za pár chvil znovu shodila. Dále cvičí dřepy s oporou - ze stoje se posadit na zem a honem rychle se znovu postavit na vlastní.

Další z věcí, kterou jsme museli vyřešit, bylo spaní. Z domova jsme zvyklí na spaní na zemi na kvalitním futonu (japonská tvrdá, ručně vyráběná matrace z přírodních materiálů). Dcerka byla v Čechách zvyklá usínat ve své postýlce, a teprve když si „řekla“ o kojení, vzala jsem ji k sobě na futon, kde zůstala až do rána. Protože stále kojím, a to i v noci (většinou tak čtyřikrát či pětkrát během noci), bylo pro nás obě dvě pohodlnější spát společně. Spadnout z postele nemohla, v nejhorším případě jsem ji našla na druhém konci futonu. Ale co jsme měli dělat v bytě, ve kterém je klasická postel? Stačila jedna noc (nepočítám-li do toho další dvě bezesné noci v Hong Kongu) a nám bylo jasné, že bez postýlky to nepůjde. Měli jsme Bertu mezi sebou a pro jistotu jsme na kraji postele ještě vytvořili hradbu z dek a polštářů, aby náš noční cestovatel nespadl. Ale další noc ve třech v manželské posteli bychom už asi nezvládli - ať to stojí, co to stojí, postýlku jsme si museli opatřit. Takže jsme se ji hned druhý den vydali zakoupit. K našemu štěstí máme takřka za rohem ulici, kde se prodává vše pro děti. Vybrat si postýlku, kterou nám ještě ten samý den přivezli a smontovali, nebyl vůbec problém. Nyní má tedy Bertička svou dřevěnou postýlku s nebesy a my máme opět klidné spaní. 

Co se týče aklimazitace, tj. přizpůsobení se novému klimatu a prostředí, ta probíhala pozvolna. Po příletu jsme se radovali, že Berta je zdravá jako řípa a jen my jsme chabrusové. Už v Hong Kongu se nám totiž spustila rýma, začalo nás bolet v krku a hlava nám třeštila jak při pořádné kocovině. Po přesunu do Kantonu, kde na náš čekala všudypřítomná vlhkost a teplota okolo třiceti stupňů (na rozdíl od Prahy, která se před naším odletem teprve probírala ze zimy), se náš zdravotní stav navíc ještě zhoršil a to jednomu na dobré náladě nepřidalo. Já se svého neduhu zbavila za pár dnů, Petr se s tím svým potýkal dva týdny. Zotavení navíc probíhalo pomaleji, protože nebylo možné si kvůli devíti měsíčnímu pokládku pořádně odpočinout. Co bychom dali za den nerušeného spánku! Byli jsme však rádi, že dcerka je zdravá a aklimatizaci dobře snáší. O několik dnů později to však přišlo i na Bertu. V sobotu ráno, deset dnů po přesunu z Čech, se probudila a celá hořela.

Teploměr ukazoval třicet devět stupňů a přesto, že jsme průběžně celý den našemu malému marůdkovi dávali čípky na snížení teploty, horečka se jí stále držela. Byla jako uzlíček neštěstí, unavená a malátná. Zmizely dovádivé jiskřičky z jejích zvídavých očí a rozesmátá ústa se nyní krabatila brekotem. Celý den pouze spala a budila se jen na kojení. Byl to pro nás den plný strachu. Přeci jen jsme rodiče začátečníci, pro které je každá dětská nemoc a bolístka hrozivou záležitostí. V napětí jsem čekali, jak se situace vyvine, a v případě sebemenšího zhoršení stavu jsme byli připraveni vyběhnout do nedaleké dětské nemocnice. V neděli se naštěstí Berta vzbudila s lepší naládou a nižší teplotou. Trvalo však ještě celý týden, než se jí znovu vrátil ten šibalský úsměv.

Od té doby se celá rodina cítíme zdravě - ó Nebesa, děkuji!

Teď tedy ještě to bydlení a nový život může začít...